Jak moc české děti spoléhají na umělou inteligenci a co to znamená pro jejich vztahy a bezpečí v online prostoru? V článku pro Seznam Zprávy komentoval nová data náš člen Lukas Blinka. Upozorňuje ne to, že 76 % dětí věří informacím z AI bez dalšího ověřování, což podtrhuje potřebu rozvíjet kritické myšlení a mediální gramotnost. Více než čtvrtina dětí řeší s AI kyberšikanu, obtěžování na sítích i nevhodný obsah – často z obavy, že by jim rodiče po svěření zakázali internet. Podle Lukase Blinky může snadná dostupnost a nehodnotící povaha AI vést k vytváření falešných vazeb a zkresleným očekáváním od skutečných vztahů. Rodičům proto místo přísných zákazů doporučuje tzv. spolupoužívání, autentický zájem o online svět potomků a postupné nastavování hranic odpovídající věku dítěte. 

Proč je pro rodiče tak náročné dospívajícím dětem porozumět a jak najít společnou řeč v tématech, na kterých se neshodnou? V rozhovoru pro iDNES.cz to rozebírají naši členové Lenka Lacinová a Petr Macek, editoři monografie Psychologie adolescentů. Zdůrazňují, že porozumění neznamená měnit vlastní postoje nebo se dospívajícímu za každou cenu zavděčit. Zásadní je uznat jeho vnímání světa jako autentické a nabídnout stabilní emoční oporu. V rozhovoru se věnují také vlivu sociálních sítí, narůstající nejistotě či spánkovému deficitu a rodičům doporučují především nepřerušovat vzájemný kontakt a vyvarovat se definitivních ultimát.

Jak se v české společnosti žije lidem, kteří nezapadají do tradičních genderových škatulek? V novém dokumentu České televize Ani žena, ani muž komentuje téma genderové rozmanitosti naše členka Andrea Stašek. Podle výzkumu CZECHSEX z roku 2024 se za nebinární či genderově rozmanité považuje zhruba 0,4 % obyvatel Česka. Ačkoliv z průzkumu Queer zdraví (2023) vyplývá, že drtivá většina (95 %) nebinárních lidí je ráda součástí LGBTQ+ komunity, více než polovina z nich je v důsledku neporozumění okolí ohrožena depresivními poruchami, což podtrhuje potřebu sociální opory.

Od února 2022 opustily Ukrajinu miliony lidí a hledaly útočiště v zemích Evropské unie. Nešlo přitom jen o fyzické přesídlení – uprchlíci si zároveň museli poradit s nejistotou ohledně bydlení, práce, zdravotní péče nebo toho, jak budou v nové zemi přijati. Sociální sítě se pro mnohé staly místem, kde si sdíleli informace, hledali podporu a společně dávali smysl tomu, co prožívají. Méně už se ale ví o tom, jak se tyto online rozhovory proměňují s tím, jak uprchlictví přestává být akutní krizí a stává se dlouhodobější realitou – a jestli se tahle proměna liší mezi zeměmi. Právě na to se zaměřila nová studie, na které se podílela i členka INPSY Anna Ševčíková.