Studium mimoprávních vlivů na rozhodování soudů je nezbytnou součástí právní vědy. Pro rozumné sestavení soudních soustav či procesních norem je potřeba chápat, jaké faktory při rozhodování hrají roli. Daná oblast však krom toho představuje také zajímavou intelektuální výzvu. Publikace Mimoprávní vlivy na rozhodování českého Ústavního soudu je počinem, který si zaslouží ocenit – a to jak svým záměrem, tak provedením. Co však této knize trochu chybí, je psychologická perspektiva, například uvažování o heuristikách, kognitivním uzavření či kognitivních stylech.
Petr Palíšek z INPSY, který je vystudovaným psychologem i právníkem, právě tuto psychologickou perspektivu nabízí ve svém článku. Komentář dělí na tři části: empirická zjištění knihy, psychologie v rozhodování soudů a nouze o respondenty z řad soudců.
Empirická zjištění knihy
Hlavním teoretickým výstupem publikace je (meta)teorie vyplývající skrze rozšíření Dyevreho unifikovaného modelu soudního rozhodování o temporální složku. Nyní se však jedná spíše o poměrně obecný model, který tvrdí především existenci vztahů mezi proměnnými (například veřejným míněním) a fázemi soudního řízení (například hlasováním), ale nevyjadřuje se explicitně ke kauzalitě.
Autoři svůj model aplikují na specifický kontext českého Ústavního soudu, což Palíšek považuje za jeden z výjimečných aspektů této publikace. Obecně je totiž s právním výzkumem u nás trochu problém, a to zejména kvůli převládajícím výzkumům z angloamerického prostředí. Jako výzkumník tedy sice můžete vycházet z mnoha zdrojů, ale většina z nich je špatně aplikovatelná na zdejší právní systém. Právě i proto je tato kniha velkým přínosem.
Za zmínku také stojí opravdu velký výzkumný soubor skládající se z deseti hodinových rozhovorů s ústavními soudci a sbírkou necelých sedmdesáti tří tisíc rozhodnutí Ústavního soudu. Autoři taktéž užívají kromě jiných statistických postupů i moderní přístup síťových modelů ke studiu rozhodování soudců.
Psychologie v rozhodování soudů
Psychologická perspektiva bohužel v knize není příliš znát – spíše chybí. Autoři píší o osobnosti soudce, což je zavedený psychologický pojem, který by si zasloužil větší rozpracovanost. Nakládají s ním spíše volně a nepsychologicky. Osobnost vnímají především jako výsledek životních zkušeností a hodnot.
Prvním psychologickým konceptem použitelným při zkoumání rozhodování soudů je například kognitivní uzavření. To má dvojí podobu – dispozici (lidé se stabilně napříč situacemi liší v tom, jak silně jsou motivování k nalezení odpovědi) a stav (některé situace nás ke kognitivnímu uzavření vybízí více než jiné – například spěch). Motivaci ale nelze měnit za schopnost ke konečné odpovědi dojít. Nelze také usuzovat, že lidé, kteří jsou obecně motivovanější ke kognitivním uzavřením dosahují horších výsledků v testech inteligence. Lze ale uvažovat nad tím, zda vyšší motivace k nalezení odpovědi souvisí s rychlejším tempem vyřizování věcí anebo naopak přemýšlet nad tím, zda pracovní prostředí, které podporuje potřebu kognitivního uzavření (například přetížené soudy prvního stupně) nevede k větší chybovosti.
Jedním z témat, které autoři zmiňují, je časový tlak na rozsudek, který může vést k výběru jednoduššího řešení. Nedostatek času diskutují především z ekonomické perspektivy, ale šlo by na něj pohlédnout právě psychologicky skrze optiku kognitivního uzavření (například, jestli vědomí si časového tlaku ovlivňuje rozhodnutí soudců, kdy soudci usoudí, že mají dostatek informací na to, aby rozsudek vynesli apod.).
Nejvíce však psychologie směrem k výzkumu rozhodování soudců promlouvá skrze kognitivní zkreslení a heuristiky a velmi známé dílo Daniela Kahnemana a Amose Tverskyho. Ti v 70. a 80. letech identifikovali několik typických situací, ve kterých se rozhodujeme iracionálně (dáme se například zmást nejjednodušeji přístupnou informací vylovenou z paměti).
Každopádně nekritické užívání kahnemanovských heuristik do soudního prostředí vnímá Palíšek jako nešťastné:
