Doc. Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D. vystudovala psychologii a hudební vědu. V roce 1998 se po rodičovské dovolené vrátila do doktorského studia na nově založenou Fakultu sociálních studií a začala se zabývat vývojovou psychologií, které se věnuje dodnes. Následně se v roce 2017 stala vedoucí Katedry psychologie na FSS. Tuto činnost po dvou tříletých funkčních obdobích letos ukončuje.
Tento rok končíte jako vedoucí katedry psychologie. Jaké máte plány potom?
Nechci se odvolávat jako vědec na „řízení osudu“, ale vlastně to teď hezky jaksi samo od sebe vychází. V roce 2018 končily dva projekty GA ČR (Grantové agentury ČR, pozn. aut)., v nichž jsem byla zapojená, a od té doby jsem v žádném projektu nefigurovala, Do funkce vedoucí katedry jsem nastoupila v roce 2017, v prvním roce mého „vedoucování“ tedy ještě dobíhaly zmíněné dva projekty a až teď v posledním roce ve funkci se rozbíhá něco nového. Po zklamání v prosinci při vyhlášení výsledků soutěže přišlo v březnu překvapení v podobě dodatečně podpořeného projektu, byli jsme evidentně těsně „pod čarou“ a nakonec to vyšlo..
A protože člověk nikdy neví, zda v soutěži uspěje, rozpracovali jsme s kolegyněmi další návrh do letošní soutěže GA ČR. A ať už ten nyní podaný projekt vyjde nebo nevyjde, tak jsem ráda, že momentálně jeden je. Doufám, i když je to možná trochu neobvyklé, že se i jako docentka a hlavní řešitel projektu dostanu i k testování dětí, podobně jako to bylo i v předchozích projektech. U projektu kolegy Tomo Umemury jsem jezdila sbírat data o vazbové hierarchii např. do Žďáru nad Sázavou na gymnázium a ve svém projektu jsem dělávala „cizince“ při testování batolat v Strange Situation Procedure. Asi jako to není úplně běžné, ale přijde mi dobré být v kontaktu s tím, jak data vznikají, a hlavně mne to bavilo a baví.
Nový projekt se zabývá měřením vazby. Můžete to nějak přiblížit?
Zjednodušeně - existují již dlouhodobě užívané a ověřené metody na měření vazby, například SST pro rané období (Strange Situation Test, pozn. aut.) nebo AAI pro dospělé (Adult Attachment Interview), jejichž použití je vázáno na výcvik a certifikaci v dané metodě. Existuje sice dost metod pro měření vazby i pro jiná vývojová období (např. předškolní a mladší školní věk), ale v jejich skórování, vyhodnocován a i v samotném principu měření je řada slabých míst. Tím pádem je více příležitostí k jejich vylepšení a rozvoji. A na to právě cílí náš nový projekt.
A jak s tím tedy chcete pracovat?
Ve zkratce – budeme usilovat o vylepšení stávajících metod, jejich adaptaci v českém prostředí a také o vývoj jedné metody nové, půjde o měření vazbové hierarchie u mladších dětí.
Jak je známo, na katedře máme silné psychometrické křídlo a dlouhodobě se také zabýváme výzkumem vazby, takže vznikne dobrá kombinace výzkumu vazby a psychometriky. Máme v plánu navazovat na předchozí projekty zabývající se vazbovou hierarchií u adolescentů a mladých dospělých. Nyní máme možnost udělat lepší psychometrické modely, než byly dosud používány. Navíc se pokusíme znovu otestovat děti, které jsme již testovali v předchozím projektu Yummy Mummy (výslednou studii projektu si můžete přečíst zde, pozn. aut).
Těm dětem by teď mělo být cca sedm let, takže budou spadat do věkového rozmezí, které pro výzkum potřebujeme. Takže se pokusíme matky těchto dětí namotivovat k účasti v navazujícím výzkumu a měli bychom v podstatě longitudinální data. Budeme spolupracovat i s Tomo Umemurou z japonské univerzity v Hirošimě, který na katedře a INPSY v minulosti několik let působil.
Projekt je tříletý nebo pětiletý?
Tříletý. Pětiletý, Cesty do dospělosti, jsme měli naposledy v roce 2016 s profesorem Mackem (výslednou publikaci si můžete přečíst zde, pozn. aut).
Druhý projekt, který nyní připravujete, by se měl zabývat čím?
S nápadem na tento projekt přišla Lenka Štěpánková a má se zaměřit na zajímavou populaci matek, které litují, že se staly matkami. To nutně neznamená, že nemají rády své děti, velmi pravděpodobně mají, dá se říct, že se nejedná o žádné patologické „krkavčí“ matky. Ale jsou to ženy, které, kdyby měly odpovědět na otázku, kdyby si mohly znovu vybrat se stát matkou, tak jejich odpovědí je, že ne. Ono by se na první pohled mohlo zdát, že takové matky neexistují, ale není to pravda.
A co chcete o těchto matkách zjistit?
Jedna část je obecná. Jde vlastně o exploraci tohoto tématu jako takového. Budeme dělat rozhovory s těmito matkami a pokusíme se zjistit, co půjde. Dále se pokusíme tyto výsledky propojit s tzv. kulturní skripty, kterými se Lenka Štěpánková již v minulosti zabývala (studii o kulturních skriptech si můžete přečíst zde, pozn. aut.)
Můžete kulturní skripty nějak přiblížit?
To je vlastně koncept, jak si daná společnost představuje, co by měl daný člověk, člen určité společnosti, zažít. Dítě se narodí v dané kultuře, tak co by mělo během svého života poznat, zažít nebo okusit. My se na to ale zkusíme podívat jinak a zaměřit se na emoce. Takže na to, co by tady v Česku a na Slovensku „měly“ zažívat matky za emoce od narození do tří let jejich dítěte – které emoce s největší pravděpodobností matka zažije.
Ve směru ke svému dítěti?
Obecně, prostě všechny emoce spojené s dítětem a mateřstvím. A pak lze porovnávat, jak se tedy liší zkušenosti a zážitky matek, které jsou rády, že se matkami staly, a matek, které rády nejsou. Můžeme se také zaměřit na jejich identitu a roli matky a to, jak se ohledně toho cítí. Navíc, nepřekvapivě se také zaměříme na kvalitu vazby těchto matek, kterou (zřejmě opět poprvé v historii ČR) budeme měřit prostřednictvím Adult Attachment Interview. A protože je pro tuto metodu nutné mít výsledky vzniklé kódováním certifikovaným kodérem, budeme spolupracovat se zahraničním, britským výzkumníkem.
Bývají zahraniční spolupráce složité?
V tomto konkrétním případě trochu ano, a to v tom, že rozhovory povedeme s ženami zde, v češtině nebo slověnštině. To znamená, že pro kódování se rozhovory musí nechat přeložit do angličtiny. Uvidíme, jestli nám tento projekt „vyjde“, což se dozvíme za několik měsíců, konkrétně koncem listopadu tohoto roku.
Zdá se to jako hodně vymýšlení dopředu, když ani jako výzkumník nevíte, zdali vám projekt vyjde či ne.
To jsou zkrátka pravidla akademické hry, anebo spíše akademického života. Měla jsem možnost v minulosti čtyři roky sedět na opačné straně – tedy zažila jsem proces hodnocení projektů z pozice hodnotitele v panelu Psychologie, pedagogika v Grantové agentuře ČR. Z pozice výzkumníků, kteří připravují návrhy projektů se proces hodnocení zdá nekonečně a nepříjemně dlouhý, ale když jsem pracovala jako hodnotitelka, došlo mi, že proces výběru projektů asi moc zkrátit nejde. V rámci panelu psychologie a pedagogiky, se sejde typicky v jednom soutěžním období okolo sto návrhů projektů.
Jak to pokračuje dál?
V panelu funguje jedenáct hodnotitelů, mezi které jsou projekty rozděleny.
Takže každý dostane zhruba 25 projektů?
To určitě více, každý projekt musí v prvním kole dostat čtyři tuzemská hodnocení. Je tam hlavní a vedlejší zpravodaj a poté dva hodnotitelé. Zpravodajové píšou i nějaká slovní hodnocení a hodnotitelé volí pouze ze tří hodnocení (podpořit, podpořit v případě dostatku financí, nepodpořit). V jednom roce jsem musela během měsíce např. pečlivě přečíst a zhodnotit zhruba třicet pět projektů s tím, že jeden návrh má deset stran věcného záměru, ale musíte se dívat například i na finanční rozpočet a jeho zdůvodnění. V druhém kole se vybrané projekty posílají zahraničním hodnotitelům. Na konci procesu projekt nemá čtyři, ale třeba sedm či osm hodnocení, a až pak se teprve určuje a diskutuje, které z projektů by měly grant dostat.
Vidíte jako výzkumník nějaké výhody v tom být právě i na druhé straně?
Je dobré vidět ze strany výzkumníka, jak to funguje, co se děje za oponou. A je to i dost zajímavé v tom, že máte najednou přehled o tom, co se výzkumně děje v celé republice, jaká je kde výzkumnická kultura, kam pracoviště směřují, co se řeší za témata a podobně.
Nemůže dojít ke střetu zájmů
K hodnotitelům se rozhodně nedostanou projekty, které jsou z jejich pracovišť, to je uděláno automaticky. Dále ale hodnotitelé musí deklarovat střety zájmů i na osobní úrovni. Při projednávání projektů, kde člověk je ve střetu zájmů, jde prostě za dveře a dá si tam kafe a sušenky. Je jasné, že lidé jsou „jen“ lidé, to samozřejmě ano, ale myslím si, že systémově je to v GAČRu dobře ošetřeno.
