Mgr. Michal Jabůrek, Ph. D vystudoval psychologii na Filozofické fakultě MU, poté 4 roky pracoval v Praze v Institutu pedagogicko-psychologického poradenství. Nyní ale už skoro deset let působí na Fakultě sociálních studií v Brně, kde se věnuje především vývoji diagnostického systému Invenio (z latinského objevuji, pozn. aut.), který se zabývá „odhalováním“ nadaných dětí.
Můžete čtenářům přiblížit systém Invenio?
Je to diagnostický online systém, který je založený na C-H-C teorii (Cattell-Horn-Carroll theory je rozsáhlá a celosvětově užívaná teorie inteligence, pozn. aut.) a zadává se online přes webový prohlížeč. Dítěti stačí jenom počítač s připojením na internet a sluchátka, ve kterých slyší instrukce. Celý systém Invenio se skládá z několika testů. Testy jsou přitom pojaté jako jednoduché počítačové hry. Ne ovšem nic složitého. Jsou to pořád víc testy než hry, takové převlečené testy, jako když si stáhnete do telefonu jednoduchou logickou hru. Ale jsou tam herní prvky jako jednoduchý příběh, zvuky, hudba, komiksová grafika a podobně.
Každá hra je zaměřena na jednu úzkou schopnost C-H-C. Primární účel je administrovat hry na školách – systém má sloužit k tomu, aby se identifikovaly nadané děti, aby pak s nimi učitelé mohli třeba individuálně pracovat nebo individualizovat výuku. Nebo jim třeba i nabídnout nějaké mimoškolní aktivity, kroužky a tak. Do budoucna si ale myslím, že je uplatnění Invenia širší – kromě intelektového nadání se můžeme zaměřovat i na deficity, např. na dyslexii, dyskalkulii apod. Invenio by mohlo být takovým základním screeningovým nástrojem třeba pro školního psychologa.
Jaká je Vaše role v Inveniu?
Se Šárkou Portešovou a Ondrou Strakou jsme autoři celého systému. Ten nápad vznikal společně. Při samotném vzniku her jsem zapojený do všech fází vývoje. Za prvé řeším část odborné stránky věci, kdy vymýšlím celou koncepci dané hry. Je to vlastně vývoj testu (na měření jednotlivých složek inteligence dle C-H-C, pozn. aut). Udělám si rešerši daných testových principů, které se zaměřují na tu schopnost, kterou v rámci C-H-C chceme měřit. Podívám se na odbornou literaturu, která se této problematice věnuje. No a pak navrhnu konkrétní testové principy, které bychom mohli použít. Poté konzultujeme s kolegy o tom, co jim přijde nejlepší, co by mohlo být jinak nebo co by mohlo být více či méně přínosné a zábavné pro děti. U některých her jsem autorem principů já, u některých Ondra, Šárka nebo jiní kolegové. Většinou je to ale kolektivní proces.
Uděláte tedy rešerši a vymyslíte test, do kterého implementujete prvky gamifikace.
Přesně tak. No a pak zajišťuju organizační stránku věci. Komunikuji s programátory a grafikem. Píšu instrukce k dané hře a ty zas řeším s dabérem. Poté vznikne pilotní verze, kterou testujeme ve školách. V týmu máme psychometrika, aktuálně Petra Palíška, kterému připravím data ze škol. On se na ně podívá a zanalyzuje je. Následně se společně bavíme, co funguje a nefunguje, jaké položky (otázky či úlohy ve hře, pozn. aut.) vyhodit apod. Poté přichází závěrečná fáze, kdy spustíme standardizaci, napíšeme manuál k testu, protože se snažíme, aby ke každému testu vzniknul technický manuál, který je volně dostupný. Některé hry jsou hotové a jsou v ostrém provozu (Triton a hladový oceán, Elliot a návštěvníci, Ulrik a výzkum ptáků, Glyfy a tajemné písmo, pozn. aut.), takže kromě toho, že vyvíjíme další hry na další schopnosti z C-H-C, tak komunikuji i se školami, které chtějí hotové hry využít ve své praxi a jsou ochotni za to třeba i platit.
Která z her je Vaše nejoblíbenější?
Nejvíc pyšný jsem na Elliota, který je zaměřený na deduktivní usuzování. Máme takové dvě cesty, když vyvíjíme něco nového – buď sáhneme po už ověřeném principu, který se v psychologické diagnostice dlouho používá a který rozpracujeme a obohatíme o nové prvky, anebo zkusíme na něco přijít sami. Na dedukci skoro žádné hry nebyly.
Takže novinka na trhu
Ano, celý ten princip vznikal nově a byl to opravdu kreativní proces, takže mě to dost bavilo. Myslím, že se to nakonec podařilo dobře. Ale s Elliotem je to trochu komplikovanější, protože ještě kdysi dávno nám tuto hru programoval jiný programátor a teď to není úplně kompatibilní s naším systémem, takže bychom to potřebovali ještě poladit s novými programátory.
Všechny hry jsou administrovatelné pro žáky prvního stupně. Proč ne i druhého?
Začínali jsme na prvním stupni, od první do šesté třídy. Určitě bychom chtěli systém rozšiřovat dál. Aktuálně máme podaný TAČR (Technologická agentura ČR, pozn. aut.) na to, abychom některou schopnost z C-H-C mohli posunout do vyššího věku.
Takže byste udělali třeba stejnou hru, akorát tam upravili teoretické pozadí, aby líp odpovídalo dětem, které jsou starší?
Řešíme tu dva větší problémy. Prvním je obtížnost jednotlivých položek. Je potřeba ztížit použité principy, aby hra dostatečně rozlišovala míru schopností u starších dětí, což jde u některých her lépe, u některých hůře. A druhá věc je potenciální infantilita grafiky. Jestli už by pro druhý stupeň nebyla příliš dětská. Jednoduše řečeno, jestli by si nám na to starší děti prostě nevykašlali.
Není tedy jednodušší vytvořit novou hru, než předělávat starou?
Možná, ale můžeme použít hotový rámec, šablonu od programátora. A pak jen s grafikem probrat, jak by se to dalo udělat a upravit – možná vyhodit ty největší infantility a ponechat základní prostředí. Základem systému je například robotický pes a robot s velkou hlavou, co se jmenuje PUK. Zrovna tyto prvky by se si mohly pro druhý stupeň omezit.
Proč jste postavili hry právě na C-H-C?
Je to aktuálně nejrozšířenější a nejověřenější teorie inteligence, kterou využívají největší testové baterie, například Woodcock-Johnson (dále W-J) a Wechsler (testy kognitivních schopností a inteligence). Ale samozřejmě stále přemýšlíme, jestli je to nejlepší možná cesta.
Protože se proti C-H-C se objevuje dost kritiky?
Ano, hlavně poslední dobou. Přitom řada těch kritických ohlasů dává smysl.
Co tedy hrami přesně měříte?
Aktuálně v ostrém provozu používáme hry na fluidní inteligenci a efektivitu učení. Připravujeme hry na prostorové schopnosti, reakční čas nebo pracovní paměť. Pustili jsme se také do her na socio-emoční dovednosti. Je to ale oříšek. Například jak tuto schopnost vlastně pojmout a měřit? Zatím mám pocit, že se to nikomu příliš nedaří, vlastně ani v zahraničí. Ale nějak jsme se do toho pustili a uvidíme.
Jaké máte s Invenio další plány?
Plánů je strašně moc. Ideální by bylo hry rozšiřovat na obě strany věkového spektra. Chtěli bychom něco pro starší, ale zároveň zkoušet i na tabletech něco pro předškoláky. A pak taky rozšiřovat spektrum měřených schopností. Nyní dokončujeme testy na prostorové schopnosti, ale chybí nám například testy na verbální schopnosti. A co by se mi hodně líbilo, ale to je taky běh na dlouhou trať, je adaptace do zahraničí. Udělat jazykové mutace, ověřit je a nabízet na zahraničních trzích.
Nyní jsme se ještě pustili do adaptivního testování. Aktuálně je to tak, že každé dítě má stejné úlohy, ale adaptivní testování by umožnilo přizpůsobit jednotlivé úlohy schopnostem konkrétního dítěte.
V jaké jste fázi?
Naši psychometrici (Petr Palíšek a David Elek) s programátory se snaží najít nejlepší cestu, jak to udělat co nejjednodušeji. Našli jsme jeden externí software, který by umožňoval počítat průběžně schopnost daného dítěte, aby se vše nemuselo programovat celé znova. Náš systém Invenio by tak využíval externí software na výpočty a tahání položek z položkové banky. Ta se ale bude muset značně rozšířit, aby měl software z čeho brát.
