Jan Šerek – výzkumník a učitel. Vystudovaný psycholog, politolog a filozof. Jak se mu daří skloubit výzkumnou činnost s učením, co zrovna zkoumá a jakou psychologickou teorii by měl znát každý, kdo se zajímá o sociální a politickou psychologii?
Je to poměrně náročné, časově i z hlediska energie. Zvlášť výzkum často potřebuje, aby se mu člověk věnoval soustředěně, z toho výuka trochu vytrhává. Na druhou stranu kombinace výzkumu a výuky je něco, čeho bych se nerad vzdával, protože se to vzájemně podporuje. Když člověk dělá výzkum, tak potom hodně věcí, o kterých mluví ve výuce, zná hlouběji a z jiné perspektivy, což určitě mohou ocenit i studenti. Zároveň výuka nutí člověka se připravovat, aby mohl přednášet o tématech, které třeba tak důkladně nezná a výzkumně se jim běžně nevěnuje.
Je to vystoupení z komfortní zóny, zvlášť, když člověk učí základní kurzy, ty jsou hodně široké. Já si dřív záměrně vybíral učit o tématech, která jsem tolik neznal, abych se o nich dozvěděl hodně do hloubky. Když člověk ví, že má tu přednášku, tak se do toho ponoří a přinutí sám sebe.
Přišel covid a začala distanční výuka. A vlastně jsem ani nestihl ocenění nějak zreflektovat. Museli jsme si převést výuku do on-line formátu, člověk by to sám od sebe neudělal, byla to práce navíc a bylo to stresující, ale byla to opravdu zajímavá zkušenost. Měl jsem pocit, že studenti ocenili, když jsem se snažil kvalitně učit semináře, které bych jinak učil naživo.
Když jsem se hlásil na vysokou školu, dostal jsem se na hodně oborů (psychologie a politologie, filozofie a historie – pozn. aut.) a nechtěl jsem se ničeho vzdát. Filozofie byla trochu navíc. Řekl jsem si, že když dojde na věc a nebudu stíhat, tak se jí vzdám, ale na to nikdy nedošlo. Beru jí jako doplněk k psychologii a jsem za to rád. V psychologii je plno přesahů do filozofie a spousta souvislostí dojde člověku díky filozofické znalosti. A koníček? Rád bych řekl, že si ve volném čase čtu filozofii, ale nemám na to moc čas a prostor. Mám tři děti, a ty samozřejmě také potřebují váš čas.
Znám lidi, kteří jsou společensky aktivní v těchto kruzích a ve společnosti je to čimdál větší téma. Jak to na člověka dopadá, co mu to přináší, co mu to bere a tak. Klasický pohled ve studiích ohledně občanství je veden otázkou, jak přimět lidi k tomu, aby byli co nejvíce občansky aktivní. Málo se ale ptáme, k jakým konkrétním aktivitám je přivedeme a co to pro ně znamená dál.
Podle výsledků naší studie z roku 2017 se ukazuje, že záleží, v čem jsou občansky aktivní. Ti, co jsou aktivní v dobrovolnických činnostech, tak u nich jsou důsledky spíše pozitivní. Mají pocit, že dokážou měnit věci ve společnosti a podobně. Ti, co jsou více aktivní třeba v určitých protestních aktivitách, tak sice získávají určité komptence, zároveň jsou ale mnohem skeptičtější k tomu, že by byl systém otevřený změně. Mají zkušenost s tím, jak narazili a podobně. Zkušenost tedy může být opravdu různorodá.
Máme 3 základní mediátory, které zprostředkovávají zkoumaný efekt, což je v tomto případě well-being. První je postoj k systému, představa, že můžeme něco změnit. Potom interpersonální rovina, která mi přijde obecně v tomto typu výzkumů hodně podceňovaná. Když jste občansky aktivní, tak je to primárně společenská aktivita v rámci určité skupiny. Podle mě ale hodně záleží na tom, jak právě probíhají ty konkrétní skupinové procesy v rámci toho zapojení. Třetí je, že si člověk vyvíjí určité kompetence skrze svou občanskou aktivitu.
I v jiných oblastech, to spolu souvisí. Protože když jste občansky aktivní, tak často jsou vaši spoluaktivisté i vašimi přáteli, takže mohou například i plnit funkci sociální podpory. Nebo je důležité i to, že máte kolem sebe lidi, se kterými si můžete a dokážete povídat o tom, co vás zajímá. Nebo právě naopak, například rodinní příslušníci nemusí s občanskou aktivitou souhlasit. Když se řekne aktivista, má to v Česku spíše negativní konotace.
Přesně tak, takže se občanská aktivita nemusí líbit rodičům ani kamarádům.
EnTrust je projekt, který se zaměřuje na důvěru ve vládnutí a důvěru v instituce, ve vědu a podobně. Projekt je multidisciplinární a my jsme ti, kteří pokrývají psychologickou perspektivu. V rámci sedmi zemí (Česká republika, Dánsko, Německo, Řecko, Itálie, Polsko a Srbsko – pozn. aut.), které se na projektu podílejí, je náš český tým jediný psychologický. Každá země má svůj pracovní balíček a dělá výzkum primárně v oblasti, která je zajímá, a koordinuje v tomto ohledu ostatní týmy z ostatních zemí. Postupně se to střídá, dělali jsme výzkum mezi sociálními hnutími, což koordinoval jeden tým. Dělali jsme výzkum, jak vzniká důvěra v interakcích s úředníky. A teď náš tým koordinuje vývojově-psychologickou dimenzi důvěry.
Letos jsme dělali rozhovory s dětmi, adolescenty i dospělými a ptali jsme se jich na to, co pro ně znamená důvěra vůči institucím. To jsme zúžili na téma covidu, jak, proč a jestli důvěřovali těm, kdo vydávali opatření. Napříč věkem byl totiž covid unikátní příležitost na to podívat se, co se děje, když instituce výrazně vstoupí do života lidí, a jakou roli v tom má právě důvěra v instituce. Po vyhodnocení těchto dat budeme na jaře pokračovat kvantitativní částí, kdy z dat vyvodíme i experimentální hypotézy a otestujeme je dotazníkovým experimentem.
Je to celkem dost náročné. Hodně se mísí perspektivy. Už jen třeba to, že jsme naplánovali všem týmům sběr dat u lidí jedenáct plus, tak jsme většinu týmů vyděsili, protože vůbec nebyli zvyklí pracovat s dětmi nebo mladými lidmi. Řešili teda pro nás úplně základní věci. Ale to samozřejmě platí i naopak. Často totiž nestačí jen vaše výzkumná, v našem případě psychologická, perspektiva, ale je třeba znát širší rámec, například určité předpisy a podobně.
Ano, je to pravá interdisciplinarita se vším pozitivním i negativním. Je to náročné, ale opravdu obohacující. Když vidíte průniky jednotlivých disciplín a snažíte se dodat to svoje, vykomunikovat a někdy i obhájit, tak je to zaprvé těžké, ale za druhé vám to opravdu hodně dá.
Myslím si, že ano. I když vedeme studenty hodně ke skepsi – nevěřit ničemu. To je ale nutný mezikrok, protože dříve nebo později dospějete k tomu, že vám některé teorie přijdou dost dobré na to, abyste je přijal za své. Důležitá je ale taková ta hegelovská dialektika – že něco nekriticky přijímáte, pak se stanete nihilistou, nevěříte ničemu, a poté se přikloníte k nějaké variantě.
Asi nepřekvapím, Teorie sociální identity. Je to psychologická teorie v pravém slova smyslu. Zároveň dokázala historicky hodně stimulovat myšlení. Teorie je sama o sobě hodně jednoduchá, ale v dnešní době už existuje řada různých verzí a nástaveb této teorie, které jí posouvají dál. A to je za mě známka dobré teorie.
Bohužel je často redukovaná pouze na to, že je pro člověka důležitá skupinovost, která jako součást naší identity ovlivňuje, co děláme. Přitom je zajímavé, že Tajfela (autora teorie - pozn. aut.) původně zajímaly společenské nerovnosti a to, jak lidé na reagují na to, když se ocitnou ve skupině, která z jejich hlediska nemá dobrý společenský status. Je to primárně teorie, jak měnit společnost. Je paradoxní, že je poté zjednodušována jen na to, proč nemáme rádi jiné skupiny a proč se je nikdy nenaučíme mít rádi. Původně ale tato teorie směřovala úplně někam jinam a to mi přijde důležité zdůraznit.
Juniorní výzkumnice INPSY Jana Fikrlová je členkou týmu, který získal ocenění v prvním ročníku projektu Úřednický čin roku. Tým Ministerstva školství byl oceněný v kategorii Inovace ve službách veřejnosti za plán na zlepšení a sjednocení kvality vzdělávání budoucích generací učitelů.
Duševní onemocnění se často projevují specifickými příznaky, jejich rozpoznání však většinou není přímočaré. Symptomy se totiž mohou vyskytovat v různých kombinacích. Zároveň mohou být společné pro více duševních onemocnění (tzv. komorbidita). Můžeme si představit síť, kde vidíme jednotlivé příznaky a jejich vzájemnou provázanost. Strukturu této sítě lze metodologicky uchopit a pomocí analýzy rozklíčovat například to, jak jsou spolu provázané různé příznaky úzkosti a deprese. Právě tomu se věnovali Adam Klocek a Tomáš Řiháček v nové studii.
