Co považujete za největší úspěch IVDMR?
Nemám rád takové poměřování a hodnocení, co je největší a nejlepší. Co je to úspěch? Myslím si, že při hodnocení výzkumu a akademických pracovišť je takový soutěžní pohled zcestný. Spíš je důležitá sebereflexe a také podívat se na ty změny v čase, co se v tom poměrně dlouhém období (2005–2019), kdy jsem institut vedl, stalo. Z tohoto hlediska mám radost především z toho, že se mi a mým nejbližším spolupracovníkům podařilo pod střechu Institutu přivést řadu motivovaných a kvalitních absolventů studia psychologie, ze kterých se v průběhu let etablovali špičkoví odborníci, kteří jsou zaujatí pro psychologický výzkum a jsou schopni a ochotni týmově spolupracovat. Tady jsem šel ve stopách prof. Vladimíra Smékala a prof. Iva Možného, kteří kdysi takovou příležitost nabídli mě.
Dobrý pocit mám také z toho, že velká většina z těch lidí, co vstoupili do IVDMR jako mladí výzkumníci jsou dnes také výborní učitelé a mentoři na Katedře psychologie i na dalších akademických pracovištích univerzity. Velkou radost jsem také měl, když se mi dařilo zvát ke spolupráci zahraniční odborníky a přivést do IVDMR několik postdoců a dalších spolupracovníků ze zahraničí. Byli a jsou dodnes pro pracoviště a pro náš výzkum velkým přínosem.
Zmiňujete bezvadné a kvalitní výzkumníky. Řekl byste, že tedy bylo IVDMR špičkovým pracovištěm?
Jak už jsem řekl, nemám takové škatulkování a poměřování rád. Nicméně je pravdou, že mnoho let jsme byli jediné výzkumné univerzitní psychologické pracoviště s touto profilací v České republice. S výjimkou Psychologického ústavu AV ČR nebylo v ČR pracoviště, které by mělo takové zaměření a určité mezinárodní renomé. Nemyslím IVDMR jako značku samu o sobě, na to se v minulosti právem tolik nehledělo, ale dobré jméno přes mezinárodně uznávané výzkumníky a výzkumnice, kteří zde působili a působí.
Takže opravdu špička.
Pracovali a pracují zde lidé, kteří se snažili vyhledávat mezinárodní kontakty a mít mezinárodní spolupráce a propojení. To se přirozeně poté vrací v podobě evropských grantů, kterých jsme získali několik za sebou a nejvíc ve srovnání s relevantními společensko-vědními výzkumnými pracovišti v ČR v období 2005–2020.
Můj záměr a zájem byl, aby lidé, kteří byli financovaní z výzkumných projektů, se stávali i učiteli a zapojili se do výuky studentů psychologie. Takhle se na FSS rozrůstala i Katedra psychologie.
Myslel jsem, že to bylo opačně – že učitelé z Katedry se postupně zapojovali do výzkumu.
Kdybych se vrátil do akademického roku 1997/1998, kdy byla založena Katedra psychologie na FSS – jako tzv. klíčoví pracovníci jsme tu byli čtyři (Petr Macek, Vladimír Smékal, Ivo Plaňava, Lubomír Kostroň, pozn. aut.). Výzkum i výuka byly rovnocennou součástí našich pracovních aktivit. Od začátku jsme měli zásadu, že každý, kdo tu je, by měl být současně zapojen do nějakého výzkumného projektu. Katedra tenkrát nebyla velká a zůstala tu i větev, která do Institutu nevstoupila. Nicméně důraz na to, aby se na Katedře dělal výzkum, byl velký. Paralelně s IVDMR vznikly na FSS i další výzkumná pracoviště.
Poté se to překlopilo, díky grantům jsme nabrali hodně mladých výzkumníků, kteří nebyli učitelé. Jako vedoucí institutu a člen katedry jsem měl trvalý zájem na tom, aby ti, co dělají kvalitní výzkum, se také zapojili do výuky. Velká část učitelů tu začínala jako výzkumníci a velká většina z těch, kteří dosáhli v IVDMR na PhD mají dnes i úvazek na Katedře psychologie nebo i na jiných pracovištích MU.
Zleva: Petr Macek, Vladimír Smékal, Ivo Plaňava, Zbyněk Vybíral, Lubomír Kostroň, Lenka Lacinová
Vnímáte, že je nyní konkurence silnější, než tomu bylo dřív?
Asi ano, ovšem záleží na tom, v jakém kontextu o konkurenci uvažujete. Já vždycky říkám, že se musíme prosazovat svými výsledky. A s ostatními spolupracovat, ne si konkurovat. To, že jsme se někde prezentovali, na zahraničních konferencích a podobně, tak jsem nikdy neměl pocit, že by se o nás nevědělo nebo že bychom zaostávali. Akorát je to vždy tak, že se neví tolik o Institutu, ale ví se o lidech. Jde to dobře pozorovat ze zájmu zahraničních vědců s námi spolupracovat. Když jsem dostával e-maily ze světa od lidí, kteří by tu chtěli pracovat, tak chtěli vždy jít přímo za někým, kdo tu působí. Institut je sice značka, na kterou se dnes až moc dbá, důležitější jsou ale osobnosti, které jsou za ní. I ve světě je to podobně. Je to vždy o těch lidech, kteří se umí prosadit v mezinárodním měřítku.
A co se týče obecné konkurenceschopnosti? Jedna věc je samozřejmě přispívat vědění obecně, ale druhá věc udržovat si určitou úroveň, která je srovnatelná se zbytkem světa.
Máme tu výzkumné týmy lidí, kteří se v zahraničí prosadili a neustále prosazují. My nejsme zase tak velké pracoviště, ale na naši velikost si myslím, že ano. Já se fakt nerad poměřuji s druhými, myslím si ale, že v IVDMR v minulosti byli, a i dnes v INPSY jsou lidé, kteří opravdu dělají kvalitní psychologický výzkum. Poměřovat se není třeba, je důležité, abychom měli dobré výsledky a ohlas na naši práci.
Velká přidaná hodnota je právě i výuka studentů, jak už jsem zmiňoval. Často slýchávám od kolegů, co tu působí, jak je skvělé, že ten výzkum, který člověk dělá, může propojit s výukou (více o názoru jednoho ze členů INPSY Jana Šereka na propojení výuky a výzkumu si můžete přečíst zde). Za mě by měla být základní pozice všech akademiků hybridní – výzkum i výuka.
