Sociálními sítěmi v posledních letech čas od času probublává informace o tom, že vědci „sabotují“ výzkum inteligence, protože jde o vysoce dědičný rys s potenciálem k diskriminaci. Toto tvrzení je mimo jiné postavené na 10 let staré studii německých vědců o tzv. „reverzním publikačním efektu“ ve výzkumu vztahu inteligence a školních známek. Hynek Cígler z Institutu pro psychologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity ve svém čerstvě publikovaném článku v časopise Intelligence ukázal, že příčinou je ve skutečnosti zjevný, avšak zatím nepopsaný metodologický nedostatek v některých meta-analýzách (tedy výzkumech, které shrnují výsledky desítek a stovek dílčích, zdrojových studií).
Ať už zkoumáme jakýkoli fenomén, pozorované efekty mezi dvěma fenomény se kvůli prosté náhodě liší napříč studiemi. Čím menší vzorek respondentů, tím je náhoda větší, a malé studie proto obsahují více šumu a reportují efekty „vzdálenější“ od skutečné velikosti efektu. Z toho důvodu také platí, že při testování hypotéz mají malé studie menší pravděpodobnost, že budou pozorovat „statisticky významný efekt“, tedy že existenci zkoumaného fenoménu podpoří. Jinými slovy, pro zkoumání slabých efektů potřebujeme větší výzkumné vzorky, protože malé výzkumné soubory mají větší pravděpodobnost „falešně negativního výsledku“.
A právě v tuto chvíli vstupuje do hry takzvané publikační zkreslení, nebo též „šuplíkový efekt“, který popsal Rosenthal už v roce 1979. Pokud výzkumník nenalezne podporu pro své hypotézy, existuje větší pravděpodobnost, že výzkum nikdy nebude publikovaný a skončí v „šuplíku“. Příčin je mnoho a nejsou zde příliš podstatné, zajímavější je pro nás důsledek – publikační zkreslení vede nejen k nadhodnocení empirických důkazů pro existenci zkoumaných efektů, a ale i k nadhodnocení velikosti efektu. Jednoduše: pokud výzkum „nevyjde”, málokdo ho publikuje. Tím se výsledný obraz vědy zkřivuje. Tenhle jev je dobře známý napříč vědními obory, nevyjímaje psychologii, chemii nebo třeba medicínu.
Vedlejším důsledkem publikačního zkreslení je také zdánlivý vztah velikosti efektu a velikosti výzkumných vzorků napříč publikovanými studiemi. Pokud je určitá oblast zkoumání zatížená publikačním zkreslením, pak je u studií s menším vzorkem pozorovaný systematicky větší efekt, a naopak velké, rozsáhlé studie reportují efekty menší. Jednoduše řečeno, malé vzorky efekt nadhodnocují. Toho využívá řada postupů v meta‑analýzách, které sumarizují výsledky velkého množství dílčích, zdrojových studií. Tyto postupy jednak identifikují, zda je publikační zkreslení přítomné, jednak korigují výsledné odhady velikosti efektu.
V již zmíněné meta-analýze o vztahu školních známek a inteligence však němečtí vědci pozorovali právě opačný efekt, tzv. „reverzní publikační zkreslení“: tedy čím menší vzorek, tím menší souvislost známek a intelektu. Od té doby se na sociálních sítích opakovaně periodicky objevuje tvrzení, že psychologové záměrně umenšují významnost inteligence na život lidí, a sabotují tak její výzkum, ve snaze mimo jiné zmenšit roli testování inteligence v psychologické diagnostice. Domnělou příčinou měla být ideologická, liberálně-levicová přesvědčení akademiků, se kterými by měl být výzkum inteligence v rozporu. Inteligence je totiž silně vrozená, silně souvisí se schopností studovat, a má další rozsáhlé důsledky na životy lidí, což se může zdát v rozporu s různými inkluzivními a rovnostářskými přesvědčeními.
Hynek Cígler z INPSY ukázal, že tento závěr je nesmyslný, a že šlo o pouhý artefakt chybně použitého statistického přístupu. Klíčový problém spočívá v tom, že němečtí autoři nezkoumali přímo velikost vzorku, ale tzv. výběrovou chybu – tedy míru náhodného šumu v každé studii. To zní podobně, ale je v tom zásadní rozdíl. U korelačního koeficientu (tedy míry toho, jak silně spolu dvě věci souvisí) totiž výběrová chyba nezávisí jen na velikosti vzorku, ale také na tom, jak silná korelace je. Studie, které našly silný vztah mezi inteligencí a známkami, proto automaticky vycházely i s nižší chybou – a to bez jakéhokoli zkreslení nebo sabotáže.
Hynek Cígler využil zdrojová data původního německého týmu a výsledky meta-analýzy přepočítal a zkontroloval přítomnost publikačního zkreslení s pomocí tří alternativních postupů. Ukázalo se, že velikost korelace nijak nesouvisí s velikostí vzorku, pokud je aplikován správný statistický postup. Výsledky pak ještě ilustroval s pomocí simulační studie.
Popsaný efekt je poměrně banální a docela zjevný, pokud má člověk dostatečné statistické znalosti. Možná právě proto nebyl dosud popsaný v odborné literatuře. Naopak, některé běžné metodické studie a učebnice meta-analýz tento nevhodný postup doporučují jako nikoli optimální, ale stále vhodný. Hynek Cígler naopak ukázal, že by uvedený postup v žádném případě neměl být používaný, což může pomoci zvýšit kvalitu budoucích výzkumných studií.
Existuje tedy nedůvěra psychologů k výzkumu inteligence, případně ke konstruktu inteligence jako takovému? Spíše ne; respektive nejsou k dispozici žádné důkazy, že by tomu tak bylo. Inteligence hraje v psychologické diagnostice poměrně prominentní roli, bývá rutinně testovaná, a velmi dobře predikuje například školní úspěch, schopnost studovat nebo vykonávat intelektově náročnější zaměstnání. V tomto světle se nezdá, že by k domnělým předsudkům vůči inteligenci docházelo, a neodpovídá tomu ani osobní zkušenost výzkumníku na Institutu pro psychologický výzkum.
Doporučená citace:
Cígler, H. (2026). No evidence for reversed publication bias in research on intelligence and school grades: Funnel plot asymmetry as an artifact of conditional standard errors. Intelligence, 116, 102005. https://doi.org/10.1016/j.intell.2026.102005
