Psychoterapie jako dvousečná zbraň: jak zkoumat její negativní dopady?

Psychoterapie je široce uznávaným nástrojem pro podporu duševního zdraví a její pozitivní účinky jsou dobře zdokumentovány. V posledních letech se však odborná pozornost začíná stále více obracet i k její druhé stránce – tedy k možným rizikům a negativním účinkům. Informování pacientů o potenciálních rizicích totiž posiluje jejich důvěru k terapeutovi a celému procesu, sjednocuje pozitivní očekávání a snižuje míru přerušení psychoterapie nebo nespokojenosti. Porozumění negativním dopadům psychoterapie a sjednocení v jejich posouzení by navíc značně zlepšilo možnou práci s těmito negativními efekty a přispělo by obecně k lepší péči pro klienty. Nový přehledový článek, který vyšel v prestižním časopise Nature Reviews Psychology, a na kterém se podílel i Zbyněk Vybíral z INPSY/Centra pro výzkum psychoterapie, reflektuje trend v rozmachu výzkumu negativních dopadů psychoterapie a nabízí ucelený pohled na to, co se pod „negativními účinky“ vlastně rozumí.

Co si vůbec představit pod negativními účinky psychoterapie?

Negativní účinky psychoterapie jsou složitý a mnohovrstevnatý jev, na jehož jasné vymezení zatím neexistuje odborný konsensus. Mohou zahrnovat jak nežádoucí důsledky správně vedené terapie (např. dočasné zhoršení symptomů jako vedlejší efekt práce na náročných tématech), tak reakce na chybný terapeutický postup či přímo pochybení terapeuta. Vnímat je mohou nejen klienti, ale i jejich blízcí nebo terapeuti sami, a to často rozdílně – například rozchod klienta může terapeut chápat jako krok k růstu, partner jako ztrátu a klient jako ambivalentní zkušenost s krátkodobou úlevou a pozdějším negativním dopadem.

Negativní účinky se mohou objevit v různých fázích terapie, dokonce i před jejím zahájením, a mohou mít různou závažnost a trvání – od mírných a přechodných až po dlouhodobé či život ohrožující. Jejich vznik ovlivňuje souhra faktorů na úrovni společenské (společenská diskriminace, kulturní postoje), institucionální (typ intervence, nastavení léčby) i individuální (charakteristiky klienta a terapeuta, kvalita terapeutického vztahu, …). Kromě toho se výsledky psychoterapie často vyvíjejí postupně prostřednictvím zpětných vazeb – například prvotní reakce pacienta na terapii může ovlivnit, jak terapeut dále postupuje, a to pak zpětně formuje pacientovo další zapojení a posun v léčbě.

Jak se dají negativní účinky změřit?

Měření negativních účinků psychoterapie je poměrně složité, protože tyto účinky mohou mít mnoho podob a zdrojů. V praxi se používají jednoduché a neformální postupy – například když se terapeut pacienta obecně ptá na změny v jeho životě, nebo když si všímá známek distresu během sezení – ale také systematické a strukturované nástroje. Mezi ně patří zejména dotazníky, které pacienti sami vyplňují a které byly speciálně vyvinuty k mapování negativních zážitků z terapie. Některé nástroje dokonce kombinují hodnocení pozitivních i negativních efektů, aby se předešlo zkreslení směrem k příliš negativnímu obrazu.

Kromě toho existují i metody pozorovací – například detailní hodnocení videozáznamů terapeutických sezení, která se snaží odlišit vedlejší účinky správně vedené terapie od následků chybné praxe terapeuta. Taková hodnocení jsou však časově i odborně náročná. Další možností jsou polostrukturované rozhovory, analýza zdravotnické dokumentace či sledování ukazatelů, jako je předčasné ukončení terapie. I v tomto případě je ale zásadní zjistit, zda k ukončení došlo kvůli negativní zkušenosti, nebo naopak proto, že pacient dosáhl kýženého zlepšení. Celkově tak platí, že k zachycení negativních účinků psychoterapie je třeba kombinovat různé zdroje informací a pohledy více aktérů.

Jak jsou negativní dopady časté?

Výzkumy ukazují, že negativní účinky psychoterapie nejsou ojedinělým jevem – ačkoli závažné a život ohrožující následky se objevují spíše zřídka, mírnější formy se týkají poměrně velkého počtu pacientů. Studie naznačují, že nějaký nežádoucí efekt může zažít každý desátý pacient, přičemž vážnější případy (například nutnost hospitalizace po pokusu o sebevraždu či krizové intervence) se objevují přibližně u jednoho z jednadvaceti. Nejčastěji jde o nepříjemné vzpomínky, stres, úzkost nebo pocit závislosti na terapeutovi, přičemž závažná pochybení jsou hlášena spíše vzácně.

Výzkum negativních účinků psychoterapie je zatím mladým, ale nezbytným směrem, který pomáhá lépe chránit pacienty a zvyšovat kvalitu péče. Autoři zdůrazňují, že je potřeba sjednotit používanou terminologii, zavést standardizované způsoby měření a více zohledňovat zkušenosti pacientů i terapeutů v celém průběhu terapie. Velký význam má také vzdělávání – budoucí terapeuti by měli být od začátku vedeni k tomu, aby uměli negativní efekty rozpoznat, otevřeně o nich mluvit a aktivně je řešit. Celkově se ukazuje, že sledování nejen pozitiv, ale i rizik psychoterapie je klíčové pro její další rozvoj a pro zajištění co největšího prospěchu pro klienty.

Doporučená citace:

Rosendahl, J., Klatte, R., Frenzl, D., Castonguay, L. G., Vybíral, Z., & Strauss, B. (2025). Contextualizing the negative effects of psychotherapy. Nature Reviews Psychology, 1-17. http://dx.doi.org/10.1038/s44159-025-00472-8