Označení vlastního národa za výjimečný, avšak nedoceněný ostatními, je jádrem tzv. národního narcismu. Na rozdíl od vlastenectví ho charakterizuje pocit nároku na uznání a stálá nespokojenost s tím, jak daný národ vnímá okolní svět. Výzkumy už dříve ukázaly, že lidé s vyšší mírou národního narcismu častěji prožívají stres či depresivní příznaky, zůstávalo ale nejasné, co je příčinou a co důsledkem. Vede prožívání nepříjemných emocí k tomu, že se lidé upínají na přesvědčení o výjimečnosti svého národa? Nebo je to naopak samotné zastávání těchto přesvědčení, co v lidech dlouhodobě zvyšuje stres a smutek? Nová studie našeho člena Michala Mužíka, se pokusila zachytit, jak se národní narcismus a nepříjemné emoce vzájemně ovlivňují v čase.
Studii vedl Michal Mužík z INPSY týmu Občanství a demokracie, na výzkumu se dále podílely Anna Knorr a Małgorzata Kossowska z Jagellonské univerzity v Krakově. Autoři využili dat od téměř sedmi set mladých Čechů ve věku 18 až 30 let, kteří vyplnili dotazník ve dvou vlnách s ročním odstupem. Pozdní adolescence a mladá dospělost jsou totiž klíčovým obdobím jak pro politickou socializaci, tak pro utváření vlastní sebehodnoty, na tuto vývojovou fázi se proto autoři zaměřili záměrně. Autoři pokaždé zjišťovali míru národního narcismu (např. souhlas s výrokem „Můj národ si zaslouží zvláštní zacházení“), úroveň prožívaného stresu a příznaky deprese. Poté autoři sledovali, zda míra národního narcismu v první vlně předpovídá pozdější změnu stresu a deprese – či naopak, zda stres a deprese v první vlně předpovídají pozdější národní narcismus.
Stres je následek, ne příčina
Přestože autoři očekávali, že vztah mezi národním narcismem a stresem či depresí bude obousměrný a tvořit začarovaný kruh, výsledky studie naznačují, že je vztah spíše jednosměrný. Vyšší národní narcismus v první vlně souvisel s vyšší mírou stresu o rok později. Naopak míra národního narcismu nepředpovídala vyšší míru stresu ani deprese u sledovaných mladých lidí. Jinými slovy, zdá se, že to není tak, že by nás nepříjemné emoce vedly k přesvědčení o výjimečnosti národa, ale spíše naopak: silné zastávání takových přesvědčení může v čase zvyšovat stres.
Autoři to vysvětlují tím, že národní narcismus je spojen s neustálou potřebou vnějšího uznání, která nikdy není zcela naplněná – a právě tato nenaplněná potřeba může být zdrojem stresu. Zajímavé je také to, že tento vztah platil stejně napříč věkovými skupinami i sociálně-ekonomickým postavením účastníků, takže se nezdá, že by šlo o jev typický jen pro určitou skupinu lidí.
Zmírnit stres nestačí
Zjištění mají praktický přesah zejména pro programy, které se snaží pracovat s předsudky a napětím mezi skupinami ve společnosti. Pokud totiž národní narcismus vede spíše ke stresu než naopak, nemá smysl spoléhat na to, že samotné zmírnění stresu nebo depresivních příznaků automaticky oslabí tato přesvědčení. Podle autorů je proto potřeba cílit spíše na to, co národní narcismus živí: tedy na neustálou potřebu vnějšího uznání a přehnanou citlivost na to, jak je vlastní národ vnímán ostatními.
Doporučená citace:
Mužík, M., Knorr, A., & Kossowska, M. (2026). The (not so) vicious cycle of national narcissism: emotional antecedents and outcomes. Journal of Research in Personality, 122, 104721. https://doi.org/10.1016/j.jrp.2026.104721
