Pandemie covidu přinesla obrovský nárůst zájmu o online psychologickou podporu. Mnoho lidí, kteří by dříve zvažovali pouze osobní terapii, dnes sahá po chatu nebo videohovoru. Studie vycházející z diplomové práce Kataríny Azzamové pod vedením Zbyňka Vybírala z INPSY/ Centra pro výzkum psychoterapie se zaměřila na zkušenosti tří žen, které využily chatovou krizovou linku v těch nejtěžších chvílích, když uvažovaly o sebepoškození nebo sebevraždě.
Studie si kladla za cíl prozkoumat, jak lidé vnímají kontakt s psychologem v prostředí relativně anonymního krizového chatu. Zatímco mnoho výzkumů řešilo účinnost online poradenství obecně, méně pozornosti bylo věnováno samotné individuální zkušenosti uživatelů. Proto se autoři rozhodli podívat přímo na to, jak takový kontakt lidé v krizi skutečně prožívají. K tomu autoři využili metodu interpretativní fenomenologické analýzy (IPA) – metodu, která se soustředí na detailní zkoumání osobní zkušenosti z pohledu účastníků.
Studie hledala odpovědi na několik klíčových otázek:
- Jak účastnice popisují samotný prožitek kontaktu přes chat?
- Jaké prvky vnímají jako účinné a co jim naopak připadá jako limit této formy pomoci?
- A nakolik pro ně hraje roli fakt, že na druhé straně sedí skutečný psycholog?
Když nejde o slova, ale o přítomnost
Chat má své specifikum – je anonymní, snadno dostupný a díky tomu může působit bezpečně. Navíc se člověk může ozvat v okamžiku, kdy je mu nejhůř. Už samotné přihlášení do chatu přináší obrovskou úlevu – účastnice studie popisovaly, že se jim ulevilo, ještě před tím, než jim psycholog cokoliv napsal. Stačilo vědět, že je někdo na druhé straně. Z rozhovorů vyplynulo, že účastnice neměly vysoká očekávání. Chtěly především, aby na druhé straně byl někdo, kdo naslouchá, kdo jim věnuje čas a kdo je dokáže ujistit, že není špatně požádat o pomoc.
Rozhodnutí napsat na chat bylo často posledním pokusem najít pomoc. Jedna z žen otevřeně sdílela, že kdyby v tu chvíli odpověď nepřišla, situace by pro ni mohla skončit fatálně – už samotné rozhodnutí napsat bylo pokusem o získání kontroly nad situací a krokem k tomu, „zastavit kritický moment“.
Limity chatu: bez obrazu = bez atmosféry?
Některým chyběla „atmosféra místnosti“ a možnost vidět reakce druhého. Pro jiné to ale byla výhoda. Právě anonymita a absence vizuálního kontaktu jim umožnily sdílet věci, které by jinak nedokázaly říct.
Prostor zpomalit a promyslet si reakce
Velkou předností chatu byla možnost mít věci víc ve vlastních rukou. Ženy oceňovaly, že mohou kdykoli odejít, psát jen to, co chtějí, a díky psaní si lépe utřídit myšlenky. Psaní navíc zpomalovalo průběh komunikace – což v krizové situaci pomohlo uklidnit emoce a získat odstup.
AI psycholog – je důležité, že s námi chatuje člověk?
Podle respondentek občas působily některé odpovědi chatujícího psychologa „univerzálně“, ale i přesto zdůrazňovaly zásadní rozdíl oproti komunikaci s umělou inteligencí: lidskost. Na druhé straně sedí někdo, kdo dobrovolně věnuje svůj čas a dává najevo, že jim chce pomoci. To je v krizové chvíli nenahraditelné.
Doporučená citace:
Azzamová, K., & Vybíral, Z. (2024). Kontakt v chatroome: Skúsenosti žien s chatovým poradenstvom v suicidálnych krízach [Contact in the Chatroom: Women’s experiences with chat counseling in suicidal crises]. Psychoterapie, 18(2), Article N4. https://doi.org/10.5817/PSY2024-2-4
