Průběžné sledování změn v psychoterapii, tzv. Routine Outcome Monitoring (ROM), si v posledních letech získává ve výzkumu i praxi stále větší pozornost. Jde o přístup, který terapeutům umožňuje průběžně sledovat, jak se klientům v terapii daří, jak se mění úroveň jejich symptomů či jak jsou spokojeni s terapeutickým vztahem. Na základě těchto dat může poté terapeut upravovat další postup. Výzkumy ukazují, že ROM může zlepšovat výsledky léčby, posilovat terapeutický vztah nebo pomáhat včas zachytit zhoršení stavu. Přesto se v běžné praxi využívá spíše výjimečně. Jedním z důvodů může být to, že zavádění ROM do každodenní práce terapeutů naráží na různé překážky. Právě na tyto faktory se zaměřuje nová studie z Centra pro výzkum psychoterapie pod vedením Kláry Jonášové, která si klade za cíl systematicky shrnout, co terapeutům implementaci ROM usnadňuje a co ji naopak komplikuje.
Na studii se podíleli výzkumníci z Centra pro výzkum psychoterapie – Klára Jonášová, Michal Čevelíček, Petr Doležal a Tomáš Řiháček, společně s Benjaminem Aasem z Německa. Tým prošel 58 dříve publikovaných studií, ve kterých terapeuti popisovali, jak ROM ve své praxi používají. Z těchto studií vybrali nejdůležitější poznatky a rozdělili je do skupin podle toho, čeho se týkaly. Vznikl tak přehled toho, jak terapeuti ROM integrují do své praxe, co jim zavádění ROM usnadňuje a co jim ho naopak ztěžuje.
Jak terapeuti vnímají sledování výsledků terapie
Jedním z nejvýraznějších zjištění je, že pro terapeuty je naprosto klíčové, jestli vnímají ROM jako něco užitečného a jestli zapadá do jejich způsobu práce. Pokud jim sledování výsledků přináší nové informace o klientovi – třeba něco, co by se jinak nedozvěděli – a pokud se to dá snadno propojit s tím, jak běžně pracují, stává se ROM integrovanou součástí terapie a dobře doplňuje jejich práci. Pokud má ale terapeut pocit, že dotazníky jsou jen další „papírování", které mu nic nového neřekne, nebo že příliš zjednodušují to, co se v terapii skutečně odehrává, bývá vůči ROM nedůvěřivý a snadno ho odmítne. Někteří se navíc obávají, že pravidelné vyplňování dotazníků naruší vztah s klientem a udělá z terapie něco méně osobního a víc úřednického. Tato obava se však při správné integraci do terapie nemůže naplnit, jelikož se ROM stane součástí terapeutického vztahu, nikoliv jeho narušením.
Druhým důležitým zjištěním je, jak terapeuti zvládají emoce, které v nich zpětná vazba z ROM vyvolává. Pozitivní zpětná vazba na jejich práci je obvykle povzbudí a dodají jim jistotu, že svou práci dělají dobře. Horší je to ale se zpětnou vazbou negativní – ta může na první pohled působit jako kritika nebo zpochybnění toho, jak dobrý terapeut vlastně je. Pro některé může být přijetí negativní zpětné vazby tak náročné, že raději celému nástroji nevěří a přestanou ho používat, než aby si připustili, že by jim mohla pomoct reflektovat vlastní slabiny. Studie ale ukazuje, že terapeuti, kterým se podaří přijmout i nepříjemnou zpětnou vazbu jako příležitost k růstu – ideálně s podporou kolegů nebo supervizora – z ROM nakonec mohou hodně vytěžit.
Podpora organizace je stejně důležitá jako motivace terapeuta
Vedle postojů samotných terapeutů záleží také na tom, v jakých podmínkách pracují. Mnozí uvádějí, že jim používání ROM ztěžuje nedostatek času, administrativní povinnosti nebo technické komplikace. Naopak tam, kde mají podporu organizace – například formou zaškolení, technické pomoci nebo možnosti podílet se na zavádění systému – bývá využívání ROM výrazně jednodušší a efektivnější.
Studie tak ukazuje, že úspěšné zavedení ROM není jen otázkou vhodného dotazníku nebo softwaru. Stejně důležité je, aby terapeuti rozuměli tomu, jak jim mohou získaná data pomáhat v každodenní práci, a aby měli dostatečnou podporu ze strany organizace. Autoři proto doporučují zaměřit se nejen na technickou stránku zavádění ROM, ale také na kvalitní vzdělávání terapeutů, otevřenou diskusi o jejich obavách a vytváření prostředí, ve kterém je zpětná vazba vnímána jako příležitost k rozvoji, nikoli jako forma kontroly. Pokud se podaří sladit potřeby terapeutů, klientů i organizací, může se ROM stát běžnou a užitečnou součástí psychoterapeutické praxe.
Doporučená citace:
Jonášová, K., Čevelíček, M., Doležal, P., Aas, B., & Řiháček, T. (2026). Barriers and facilitators in the implementation of routine outcome monitoring from the clinicians’ perspective: A qualitative meta-analysis.Psychotherapy, 63(1), 33–47. https://doi.org/10.1037/pst0000605
